Rozhovory o Luboši Fišerovi

Rozhovory představují pouze krátkou ukázku z připravované publikace o významném českém skladateli artificiální a filmové hudby Luboši Fišerovi. Velice ochotní kolegové a přátelé skladatele, kteří měli s Lubošem Fišerem vztah, mi věnovali svůj čas a svěřili se ohledně zajímavých příběhů, vzájemné spolupráce, vlastních dojmů a vzpomínek, za což jim patří mé upřímné poděkování. 

Rozhovor se Sylvií Bodorovou

Setkání proběhlo 1. listopadu 2022 v Metropoli Zličín

"Luboš Fišer byl pro mne absolutně nejbližší český skladatel a myslím, že to bylo vzájemné. Kolikrát se stalo, že jsme zhudebňovali i stejné texty a dozvěděli se to až později, když jsme se sešli ve skladatelské skupině Quattro. Já jsem vždycky říkala, že Luboš vezme dvě noty, dá je dohromady a už je to jiné, než když to dělají jiní. Když byl Luboš na kurzech soudobé hudby v Amsterdamu, řešili se tam spekulativní tónové výšky a tónové řady a on zjistil, že je to pro něj absolutně k ničemu. Zašel do nejbližší čínské hospody a nabídl se kuchaři jako pomocník a celý týden strávil tam. Rád potom vyprávěl historku, jak čínský kuchař, aby přesně dodržoval časové limity pro jednotlivé postupy, měl pro každý úkon připravenu průpovídku v určité délce. Luboš nadšeně vyprávěl, jak ho to bavilo a vařil tam takhle celý týden."

"Luboš Fišer byl, jak jistě víte, autorem hudby k více než 350 filmům, což je nadlidský výkon. V devadesátých letech byl strašně překvapený tím, že se roztočil film a uprostřed natáčení došly peníze a práce skončila. Bylo třeba nejdříve sehnat peníze a potom točit. To pro celou řadu jeho generačních vrstevníků byla zcela nová situace a ne každý ji zvládl."

"Co se týče skladatelské skupiny Quattro: když jsem v roce 1995 učila v Americe na University of Cincinnati, přišel mi fax od Otmara Máchy. Zakládají prý s Lubošem Fišerem skladatelskou skupinu a ptali se, zda bych měla zájem se k nim připojit. Nadšeně jsem souhlasila. Než jsem se stihla vrátit domů, byl do naší skupiny začleněn i Zdeněk Lukáš. Na naší první společné schůzce na pražských Vinohradech se otevřela otázka, jak se naše skupina bude jmenovat. Do příštího setkání jsme si dali za úkol připravit návrhy."

"Když jsem přišla na další setkání, Luboš Fišer se svou skleničkou seděl u baru a v ruce držel lístek. Já na něj mávala zase lístkem svým. Když jsme je vzájemně přečetli, k velkému překvapení nás obou jsme zjistili, že na obou lístcích je totéž "Quattro". Ostatní už neměli šanci, bylo rozhodnuto."

"Vlastně si ani nepamatuji, kdy jsme se s Lubošem Fišerem poprvé osobně potkali. Jisté je, že jeho hudbu jsme znala dávno předtím. Jako malá holka jsem milovala jeho překrásné úpravy koled, které tehdy vyšly na LP. Vzpomínám si na úsměvnou historku z Týdne nové tvorby. Když skončil jeden z koncertů neúměrné délky - srazili jsme se s Lubošem Fišerem ve dveřích a on polohlasně prohlásil: "To byly ale tři pr...le not..." Měl schopnost vše říct stručně, jasně, výstižně - stejně jako v muzice. Vždy říkal, že ať dělá, co dělá, žádná jeho skladba není delší než deset minut. Nejdříve napíše vše, co cítí a potom vše, co tam být nemá, nemilosrdně vyškrtá. A z patnácti minut je zase deset. Byl na sebe nesmírně přísný a nedopustil, aby v jeho partituře byly nic neříkající pasáže."

"Rád vyprávěl o svém učiteli Emilu Hlobilovi. Celý rok měl za úkol na každou hodinu napsat fugu. Když už svazek s fugami byl pořádně objemný a Luboš Fišer si tuto techniku perfektně osvojil, zeptal se ho Emil Hlobil: "Máte doma kamna?" Luboš přikývl. "Tak to všechno spalte." Chci říci, že Luboš byl od svých učitelů profesionálně skvěle vybavený a to mu potom umožnilo, že dokázal napsat tak mistrovské kusy. Nikdy v hudebním poznávání nepřestával, od Karla Bělohoubka jsem se dozvěděla, kolik času trávil na zkouškách dechového orchestru, aby dokonale vnikl do instrumentace pro žesťové nástroje, aby to uměl, jak se mezi muzikanty říká, dobře "posadit". Když jsme jako skladatelská skupina Quattro točili spolu s Pražskou komorní filharmonií a Jiřím Bělohlávkem naši společnou desku, uvědomila jsem si, jak skvěle byla generace mých kolegů profesionálně vybavena. Jejich smyčce zněly tak zvučně a plně! To, že jsem měla možnost nahlédnout do jejich kompoziční kuchyně mne velmi obohatilo a mnohému jsem se naučila. Na společné debaty s Lubošem i mými kolegy nikdy nezapomenu. Mluvili jsme o všem - hlavně o muzice, ale také o lidech, o životě."

"Z paměti mi nikdy nevymizí chvíle, kdy jsem Luboše Fišera viděla naposledy. Naše "zasedání" Quattra kvůli Lubošovi bylo na Spořilově, když jsme skončili, rozloučili jsme se a odcházeli směrem k autobusové zastávce. Luboš se za námi díval, stál a mával nám."

"Když odešel, měla jsem pocit, že mi odešel někdo velmi blízký. Zbytek našeho Quattra se tehdy z piety sešel opět na Spořilově a rozhodli jsme se, že Luboše Fišera v našem uskupení nemůže nikdo nahradit a stali jsme se Quattrem o třech členech."

Rozhovor s Janem Fišerem

Setkání proběhlo 3. listopadu 2022 v restauraci U Pinkasů

MJ: "Zeptal bych se snad úplně na začátek, čím vlastně byli rodiče Luboše Fišera, věnovali se také hudbě?"

JF: "Ode mě se toho paradoxně dozvíte asi nejméně, táta byl v tomhle skromný člověk, ani relativně o tu publicitu moc nestál, mně se líbilo, že dokázal jeden večer sedět s Garrickem Ohlssonem, který byl náš častým hostem a hrál po celým světě, a druhý den si sedl v hospodě s dělníky a bylo mu to jedno. Ale to všechno samozřejmě v té době tolik nevnímáte. No, jeho rodiče vyloženě hudebníci nebyli, dědeček pracoval na Ministerstvu drah a zodpovídal za jízdní řády, takže s babičkou dost cestovali, a babička byla v domácnosti, měla takové to klasické vzdělání, musela hrát na klavír, mluvit francouzsky, mít koníček, šití nebo malování, její tatínek byl pan řídící v Ruchovanech, tam je to zatopené přehradou, je to kousek od Vlčnova, ta dědina dneska neexistuje, to byl vlastně ten jih Moravy. Ale táta byl v té hudbě vlastně od dětství, dědeček hrál na housle a babička na klavír, také měli často koncerty i doma. A táta byl docela vymodlené dítě, babička už byla tou dobou starší, dostala vlastně od mého pradědečka ke svatbě dům na Spořilově v roce 1921 a táta se narodil 1935. On skládal často na chalupě, za Novým Borem, za Cvikovem, to byla osada taková malá, která se jmenovala Naděje, to byla chalupa nějakých 170 let stará, tam vždycky trávil rád nejvíc času s naším psem, to byl maďarský ohař, takže nejvíc věcí vzniklo tam."

MJ: "Měl nějaké další záliby kromě hudby? Kromě vaření tedy."

JF: "Malování. Jinak vaření určitě, to máte pravdu, táta vařil výborně, nejradši měl francouzskou kuchyni, nebo nějakou asijskou, ale rád maloval. Právě jsme po babičce našli skici snad z roku 1916 nebo 1917 a 1924, jak musela mít to klasické vzdělání, tak malovala. Jinak těch historek je opravdu mnoho, já třeba pamatuji na vyprávěnou historku, jak byli ve Varšavě na nějakém provedení skladeb, když byl táta vášnivý kuřák a kouřil tak 60 denně, spali v hotelu a ten tuším správce po pár vodkách povídá, že ten hotel je postavený na masovém hrobě a je po nimi asi 30 tisíc lidí. No a táta v ten den přestal kouřit."

"Co se týče Ameriky, já vím, že v Americe ho zastupoval Oscar Peterson a toho zastupovali a zastupují dodnes, teď už tedy jeho syn, vždycky posílal kalendář a teď už neposílá nic, asi šetří. Já jsem se poprvé podíval do Německa na své osmnáctiny v roce 1988, když už to bylo volnější, celkově si pamatuji, že jsem byl s rodičema na dovolené dvakrát, jednou na Kypru v roce 1977 a poté kolem 80. roku, možná v nějakém roce 1982, ve Španělsku. Vždycky musel někdo zůstat doma jako pojistka, nemohli jsme nikdy cestovat všichni. A táta měl geniální sluch a nedokázal na chvíli vypnout, takže v tom letadle si vzal kousek papíru, tužku a skládal. To bylo hned kolem toho roku 1980, takže je možné, pokud si teda vzpomínám správně, že takhle v letadle na cestě do Španělska napsal Arabelu."

"Táta byl dvorním skladatelem Karla Kachyni. Na populární hudbu tolik nebyl, to už tu filmovou. Vždycky říkal, že vážná hudba je prestiž, filmová oběd."

"My jsme měli Steinway, to byl klavír z roku 1908 nebo 1909, byl po prvorepublikovém skladateli, my jsme ho kupovali z pozůstalosti, když už jsme měli dům v Podolí, takže někdy po roce 1982. Když jsme pak prodávali Podolí, tak si ho ode mě bral Petr Muk, říkal jsem si, že ho víc využije. Takže spoustu písní pak vzniklo na tomhle klavíru, dokonce je na něm i pár věcí nahraných."

Rozhovor s Ivanem Štrausem

Setkání proběhlo 8. listopadu 2022 v prostorách HAMU

IŠ: "Byl to opravdu skladatel tělem a duší. Poprvé jsme se potkali na začátku padesátých let, kdy jsem se začal tulit ke skladatelskému oddělení, protože mi jaksi pán bůh dal schopnost té soudobé muzice tehdejší aspoň trochu rozumět, mými nejoblíbenějšími skladateli 20. století byli Stravinskij a tito skladatelé, takže tím bylo dáno, že jsem se snažil přiblížit ke skladatelskému oddělení a myslím, že jsem tam byl i platný. No a Luboš se velmi záhy stal lídrem, víceméně nekorunovaným, nepsaným, ale všichni ho tam uznávali jako nejnadanějšího a nejvzdělanějšího. Já si osobně myslím, že vždy je to otázka talentu, druhu a míry, a Luboš měl teda druh talentu, který mu umožnil, aby se převtělil do jakéhokoliv skladatele a v jeho stylu mohl psát. Pochopitelně všichni tihle mlaďoši, když začínali psát, tak byla 50. léta, o nějaké západní muzice, vyjma klasiků, neměli potuchy, a všichni byli poplatní Prokofjevovi a Šostakovičovi a tímto způsobem do jisté míry také skládali, nebylo to neo, ale inspirace a evidentně harmonie, taky Fišerova první symfonie je hodně taková, je to taková druhá klasická Prokofjevova, by se dalo říct, ale velmi brzy začali nacházet vlastní tvář. Tedy nejdřív byl zařazen do třídy Pavla Bořkovce, tam to nějak nefungovalo, takže přešel do třídy Emila Hlobila, což byl žák Josefa Suka, a Hlobil měl velkou schopnost korekce. A Luboš rád vyprávěl, jak vždy přinesl třeba 12 skladeb, on komponoval mimo jiné proto, aby nemusel cvičit na obligátní klavír u paní Berty Kabeláčové, jeho ty prstovky hrozně nebavily. No a ona jakožto žena Kabeláče pro to také měla smysl, tak ji vždycky zavalil svými skladbami, aby se zabývali tím. Z toho důvodu on taky nikdy nevystupoval jako klavírista, nikdy, protože uměl hrát dobře z listu, přehráli jsme spolu celou houslovou literaturu, nebyly tam sice všechny noty, jen co je nezbytně nutné, tím pádem on se taky nějak vzdělal, protože gramofonových desek bylo málo a času poslouchat je taky, a tímhle jsme spolu oba rozvíjeli schopnost hrát z listu, poznávat nové věci, a toto množství informací, které pochytal, to předchozí si dokázal zahrát sám, ale takhle i pečlivě poznával současnou literaturu, kde se naučil i nějaké houslistické idiomy, kterých poté využil velice dobře ve svých skladbách."

"No a potom jsem měl s ním ještě krásnou osobní zkušenost, to taky nikdo jiný neví, kdysi dávno on občas chodil k nám domů na Žižkov, my jsme měli pianino, visel tam obraz Zátiší s květinami, Václav Špála, a tehdy byla hodně v módě programní muzika, a tak říkám: "Luboši, napíšeme oba něco na tento obraz." No, a tak Luboš byl línej, takže nic nenapsal, já jsem se usilovně potil, pán bůh mně dal leccos, ale skladatelský talent mi nedal, tak jsem se potil a když jsem mu to zahrál, tak říká, abych tohle rozšířil, tady zkrátil, tohle vyhodil... a najednou ta skladba dostala smysl, autocenzura, to byla jeho nejsilnější stránka. On sám hlásal, že skladba nemá být delší než deset minut, protože déle se stejně nedovedou soustředit, že musí být taková, aby ji pochopili na první poslech, což je velice důležité, protože skladatelé, kteří říkali, že až historie jim dá za pravdu, tak on nebyl z tohoto ranku, a taky z toho důvodu jeho scénické muziky poznáte okamžitě, tím je to dáno. To měl jednou napsat hudbu k nějakému filmu a zapomněl na to, a když přišel na natáčení a zeptali se ho, kde to má, a on nic neměl, tak si nechal pustit v rychlosti tu scénku z filmu a pak povídá: "Tympanisto, ty si sedni a tluč stejnoměrně po takovou dobu." Dokonalé. V tom on byl velmi pohotový."

"Potom v roce 1959 napsal Ruce a to je naprosto geniální, to už asi taky pod vlivem Hlobila začal používat ne všechny tóny, používal hlavně ty, ve kterých je velké napětí, tedy tritón, malá sekunda, velká septima, malá nóna... On byl vždy o lekci napřed a dobře věděl, co funguje, a co ne. Z toho důvodu jsou ty Ruce tak obrosvké, co se týče harmonií. Jakým způsobem on přišel k místu, které pianistům dělá velké problémy s čtením, když jim to vysvětlím, tak ti, kteří jsou schopní, to hned přečtou, on si vzal zmenšený septakord a k tomu kvartu, která tvoří velkou septimu, a totéž v levé ruce a posunul to o velkou sekundu, to je harmonie, která je fenomenální, přitom je to takový švindl, takže já to vždy učil hodně lidí, pak žasnou, jak to snadné, když na to člověk přijde, to jsou fígle, co jsou pak jasný. On neměl velkou ruku, takže nepoužíval decimu, ale jen nónu, tu dosáhl, takže v závěrečných zvonech je použitá ta harmonie do nóny. Ta skladba Ruce se původně měla jmenovat Crux, jenže psal se rok 59, takže potom, to si vymyslel sám, znal Březinovu báseň Ruce, což je sociálně laděná óda na ruce dělníků a dělnic, tak toto není napadnutelné, ale ve skutečnosti jsou ty Ruce křížová cesta, když to analyzujete, tak je to velice drastický průběh až do smrti včetně pláče, repríza a na nebe vstoupení, vlastně on mi nikdy tento objev neodsouhlasil, to je má vlastní intuice, ale odpovídá to, hlavně co se týče jednak začátku a závěrečné části, kde má zvony. Potom až později napsal Crux, po roce 68, to už byla spousta lidí odvážnějších, ale vyšlo to pod svým jménem až po revoluci, bohužel chybně vytištěné v Pantonu, potom v přetisku tedy už správně, protože to je faksimile. A jednou přijel Gidon Kremer, my jsme byli kamarádi, a on chtěl, abych mu doporučil soudobou skladbu, tak já mu samozřejmě přinesl Fišera, a on byl nadšený, naučil se to okamžitě asi během dvou dnů, a oznámil, že to bude hrát na Žofíně, což byl poměrně dost velký sál, a Kremer ho už tenkrát dokázal vyprodat, no a odpoledne předtím, než se měl koncert uskutečnit, tak někdo volal Fišerovi a říkal mu: "Pane Fišere, dnes večer má hrát Kremer vaší skladbu Crux, že ano, my bychom byli rádi, kdybyste mu to rozmluvil, aby ji nehrál." A Fišer trochu ztuhnul a ptá se, kdo mluví, a ozvalo se:  "To vás nemusí zajímat, tady je ministerstvo kultury." A Fišer velmi zvýšeným hlasem řekl: "Tak když jste takový sprosťák, že se neumíte představit, tak mi polibte prdel." A nic se nestalo, Crux zazněl. Já jsem v tom byl taky, když jsem byl vyslán do Rumunska, kde mě žádali, jestli bych tam nechtěl hrát něco jiného, že to má takové divné jméno, tak říkám, že nevím no, a nakonec jsme to nazvali Variace pro housle, tympány a zvony, a bylo, ale Crux to byl pořád."

MJ: "Jakou skladbu máte nejraději, jsou to ty Ruce?"

IŠ: "Ano, Ruce. Ruce a Amoroso. To složil pro svou druhou ženu, Zdenu. On tady za bolševika existoval systém takových salónů, které pořádal Milan Frýdl s Hutníkem, ale hlavně Milan to organizoval, a vymysleli si, aby každý z 12 zvolených skladatelů vyjádřil city ke své legitimní partnerce formou skladby na nástroj, který mu byl přidělen. Byly tam housle, dudy, kontrabas, trombon, no a Luboš dostal cello. No a mělo to obrovský úspěch, tenkrát to hrál Honza Širc, a já tomu Lubošovi říkám, že to musí napsat i pro housle. A dneska to cellisti neví, že jsme jim to šlohli, hrajeme to, a Gidon Kremer to nahrál jako jednu ze svých prvních věcí na gramofonovou desku."

Vyjádření Garricka Ohlssona

E-mailová komunikace proběhla začátkem dubna 2023

Unikátní, leč krátké, vyjádření se mi podařilo získat rovněž přímo od Garricka Ohlssona během krátké e-mailové komunikace:

"Although I had great pleasure in playing and recording the Two Piano Concerto, and I certainly remember Luboš Fišer with warmth, in fact, I dont have any special anecdotal memories to contribute. I was indeed at his home, I believe only once (I may be wrong, but if there is a second time, I cannot remember it), and that was when he and his wife showered us with generous hospitality right after the Concerto premiere. Our relationship consisted mainly in after concert greetings. Luboš was gregarious and outgoing, always, and I recall his warmth with pleasure."