Poezie
Podzimní kánon
Je říjen a básníci začnou se přít brzy
Kdo o podzimu napíše víc a kdo slzy
Na dívčích tvářích způsobí
Teprve vyšly ze školy
A už jejich srdce básníci dobývají
Zvou je do kaváren Večer verše zpívají
O lásce pořád dokola jak kánon
I já si kdysi vysnil svoji Manon
Sedali jsme spolu u zlatého čaje
Tenkými prsty pila váženě z kraje
A měla krásnou přece zvláštně bílou pleť
Mé rty tříštily se o ni jak o tvrdou zeď
V podzimu chodili jsme dlouze na Vyšehrad
Nikdy však neměla čas se v mých slovech přebrat
Na všechny podzimy já napsal toho dost
Teď pod kaštanem už nepíšu Jen občas pro radost
Likusák
Prvního rána byl svět křehký Kandovaný
Růžovou linii prstem namaloval Bůh
Poprvé panna jala hrnek modře malovaný
A poprvé z nory vylezl malý dobrodruh
Spatřil svit glorioly po vrch v českém cibuláku
Nad estakádou krystálků se nesla vůně podléšky
Rosa brousila tvář omšelého likusáku
Kruh skleněné pavučiny praskal a byl přetěžký
Veliké náměstí
I.
Na okenní římse seděl básník čtyři noci
Bylo rušné odpoledne pár dní před Vánoci
Lidé zahaleni pod kulichy jak polární lišky
Zbrkle kupovali od pichlavých věnců po františky
Setmělo se brzy Bylo slyšet prvních výkřiků
Na Velikém náměstí Ach zažilo už povyku
Zde se sloupy strhávají a pak zase hrdě staví
Zde se prohrávají povstání a sny mé milé hlavy
Kolik mladých žen už stálo na tom náměstí
Prohlubovaly své nekončící neštěstí
Ztratily se Vypadly jak ptáci z křídel matky
Zavřenými ústy teďka křičí Chtějí zpátky
Ztratily se Padaly jak děti z koloběžky
V promáčené sukni stojí pyšně jako kněžky
Kterým se teď lidé na potkání smějí
Miserēre Deus miserere meī
Zavadil jsi o zrcadlo Proč se ti tvářička chvěje
Někoho ti připomíná Že by Doriana Graye
Je škaredý tak jako ty a k vzteku tě to nutí
A přece se ti vysmívá No tak Čeká na bodnutí
Na náměstí míjíš starce - hráče na niněru
Bordunová struna bzučí Myslíš na pověru
Jež ti kdysi vyprávěli o smutném muzikantu
Pražském mizerovi popěvujícím v diskantu
Zpíval jak jen mohl leč krásu nikdy neviděl
Byl slepý Vlažný guláš dávali mu na příděl
Každičký den zpíval Co bys chtěl ty Co bys
Miserēre Deus miserere nōbīs
Milenci se svíčkou na loďkách jsou v jeden klín
Kolik tys tu vypil těch svých drahých sladkých vín
Kudy chodíval jsi dlouhá léta nedočkavý
Že ji jednou potkáš Byl jsi tenkrát jako dravý
Nevěděla že jsi z Velikého náměstí
Nevěděla že to nic dobrého nevěstí
Jednou nepřišla a ty ji hledáš dodnes
Jednou nepřišla a ty sis své sny odnes
Strkáš si je do kapsy jak ukradené cigarety
Snad tě nikdo nenachytal jako v Košířích před lety
Kde jsi vyrůstal a tajně kradl pěnice a jiřičky
Do teď zpívají ti v hlavě staré hašlerovské písničky
Ubíráš se domů cítíš vůni města Parmy
Někdo peče v domě těsto Plyn uniká z karmy
Otevíráš okno vida dole malé náměstí
Usmíváš se nad tou zvláštně roztomilou neřestí.
II.
Letohrádek Anny vzdoroval dešti z mnoha sil
Často když tu lilo tak jsem z květu tulipánů pil
A chutnalo mi Asi jako malé žabce jezero plné řas
Na jehož dně jsme s Marcelem rádi hledávali ztracený čas
Rád jsem hrával na tiché křídlo ve slavnostním foyer
Bachovu fantasii a fugu Vedle mě Toyen
Malovala vše co slyšela Snad i vše znala
Ráda si se mnou o světě v básních povídala
Jak pro ni bylo každé plátno malé
Malé asi jako když si dáte v Montaigne capuccino
Malé jako díra ve zdi kterou schovává psí víno
Taky malé jako chvíle štěstí v perském harému
Malé jako chvíle klidné noci v Jeruzalému
V městě v kterém vládnou pestré tradice
Kde prach z děla sedá přímo na líce
Si hrály děti na princeznu s princem
V chudé zahradě pod sirotčincem
Měly království co nikdy nezažilo válku
Jednou napsaly si husím perem na obálku
Zde je naše království Je celé beze zbraně
Jak roztomilé byly Tak podívej se na ně
Jako kdyby znaly knihu Na větrné hůrce
Tváře podobající se malé muchomůrce
A hlásek jako struny harfy měkký
V dětském království žily navěky
Za zdmi jim zatím létaly z granátů střepiny
Letící k nebi připomínaly mi končiny
Kdesi daleko za zvláštním magnetickým pólem
Jenž si točí se Zemí jak s loterijním kolem
Rekviem
Requiēm aeternam
Dōnā eīs Domine Et lūx perpetua lūceat
Eīs
Tē decet hymnus Deus in Sion Et tibi
Reddētur vōtum in Jerusalem
Exaudī ōrātiōnem meam
Ad tē omnis carō veniet
Nevěděl srdce kam
Dát a teď ho nemine
S listím nad komíny přelétat
Znějíc
Božská slova krásy Věčné lidské chyby
A my tu dole s hříchy zůstanem
Dál už může jen tvá duše Smekám
Zpívat chvalozpěvy chtěl bych smět
Spící kráska
Pod srpnovou oblohou vstříc vydal jsem se lesu
Opřít se u posedu Dál oči neunesu
Jak malí kluci co se těší že jdou na dostihy
Těšil jsem se já na hledání nové mlhoviny
Kdo ví zda ještě jsou ty všebarevné spirály
Zníte jako když vás stvořil Zoltán Kodály
Trochu zvláštní přece po čase tak milé
S hlasem ženy znějící snad křehce Provinile
Kdybych mohl byl bych velký teleskop
Vědcům bych se vytratil hned Beze stop
Letěl pozorovat mlhoviny Nekonečné záře
Objevovat souhvězdí v nichž spatřím kousek tvojí tváře
Co na tom že bych asi zimou rychle padl
Hleď bílého trpaslíka jenž se tajně vkradl
Do nepřátelské galaxie Jde vydobýt si lásku
Nesa jak rytíř na rameni nebeskou spící krásku